EK002237_0048-0050

M

Macchiaveli

Když se někdo oddá takové – řekněme hře – že se na druhého bezelstně usmívá a současně poslouchá za jeho dveřmi, aby se něco dozvěděl a když se pořád bezelstně usmívá a pak zlomí dotyčnému vaz díky tomu, co vyslechl,
stává se stoupencem nebo přívržencem tak zvaného macchiavelismu, který vytvořil a po všech stránkách zdokonalil Nicoló Macchiaveli, slavný právník a výborný poradce vladařů.
A teď právě stál Nicoló Macchiaveli na florenstkém náměstí, bylo ráno, z trhu se ozýval křik prodavačů a ve vzduchu to vonělo zeleninou, melouny a vínem
a on tiše a bedlivě hlídal ten cizí kočár bez erbu, připravený k odjezdu, kočár, který přijel včera pozdě v noci a bůhvíproč už zase tak časně zrána odjížděl z hostince U zlaté štiky a už ze vrat hostince vycházela dáma v hustém závoji, rozhlédla se, pokynula a z jiných vrat k ní ihned přistoupil čísi komorník a Macchiaveli rychle vykročil, aby zjistil, ke kterému domu ten komorník náleží – když ho někdo vzal jemně za loket a byla to Emília švadlenka a začala se k němu jako obvykle tisknout, což by bylo příjemné za jiných okolností a v jiné situaci ale ne teď a to nejenom kvůli kočáru bez erbu a té dámě z hostince U zlaté štiky a tomu komorníkovi – nýbrž ještě proto, že z trhu přicházela Emília šenkýřka s košíkem plným cibule a ryb a s tím nejoddanějším výrazem vnořila zrak ve zrak Nicoló Macchiaveliho, ale Macchiaveli na ni jen teskně pohlédl a snažil se přes hlavy obou Emilií přehlédnout situaci, protože komorník a ta dáma si něco velmi důležitého povídali a on nevěděl, co – ale výhled mu náhle zastínila třetí Emília, Ema krajkářka, které právě předvečerem vyznával lásku a teď to už přestávala být skutečně legrace, protože těsně za ní přicházela Emília číšnice, jak za ní Macchiaveli tajně chodíval a šla s tou plavovláskou, taky Emílií, pradlenkou, která byla rovněž jaksi v dosahu citů Nicoló Macchiaveliho a ta Emília pradlenka, která mu včera přinesla vyprané košile a nesla právě koš s čerstvě vypraným prádlem, ještě z něj kapala voda, ten koš pomalu postavila a začala si vysoukávat rukávy a Ema šenkýřka odložila koš s cibulí a rybami a Ema krajkářka odložila své krajky na dlažbu a všechny tři se upřeně dívaly na Macchiaveliho, až se k jejich pohledu přidaly i Ema číšnice i Ema švadlenka a stály připravené k boji, jedna horší než druhá
a Macchiaveli přestal věnovat zájem dámě v závoji
protože viděl, že je zle, nemeškal tedy,
vzdychl, oči se mu zalily slzami
a oslovil všechny Emílie,
co prý to má znamenat, že se na něj tak dívají,
že srdce je srdce a láska že je láska,
že za nic nemůže, že to myslel se všemi dobře,
že je nepochopen a k tomu nevinný.
A jak se cítí sám a sám a jak by potřeboval pochopení a teplo atakdále a pak znovu, že to myslel dobře a že by potřeboval teplo, zapletl do toho starosti na městské radě kvůli ceně makaronů a Emílie jihly a jihly
a měkly a měkly
a něžněly a něžněly a pak začaly plakat a přestaly si ho hlídat a Macchiaveli se vážně a charakterně odmlčel a dal se do rychlého běhu k hostinci U zlaté štiky – ale tam už nikdo nebyl.
Kočár byl pryč i s tou dámou v hustém závoji
a ten neznámý komorník zmizel jakoby se do země propadl.
A Macchiaveli se ohlédl po těch pěti zlořečených Emíliích, které nechápaly, jak má naspěch, aby se něco dozvěděl a uviděl, že se mu smějí ty Emílie se smály, až slzely a každá mu ukazovala svůj stříbrňák, kterým je podplatila ta dáma v hustém závoji, aby Macchiaveliho šikovně zdržely
a to ty Emy vykřikovaly po celém náměstí
a to se Macchiaveliho dotklo.
Připadalo mu to nemravné jako ukradení jeho vlastního patentu a navíc použitého proti němu samotnému – to bylo opravdu trochu moc.
A tak tam stál bledý rozhořčením, měl dostat velký honorář, když zjistí, jak je to s tou dámou, mohl k tomu dokonce povýšit, být ještě cennější a důležitější
škoda jen, že nevěděl, že to, co dělá sám,
naučí velmi rychle ty druhé a že se s tím nedá prostě nic dělat – leda snad toho nechat, ale to prostě už někdy nejde.