Zde navazuju zpětně na Papagena. Jakkoliv jsme se původně domluvili, že je to šváb, co přežije kdeco, měním stanovisko v tomto smyslu: sebevětší blbec, kterej leží mrtvej a znetvořenej na ulici, nějakým tím politickým šéfíkem organizovanými vrahy zabitej, vzbuzuje lidský soucit. Přestože víme, že to nemá cenu, je nám toho chlapa líto.
Tak si myslím, že Papageno ve snaze zachránit Paminu před tímto „generálem“ Monostatem, se chvěje hrůzou, jestli to zvládne, jestli mu to vyjde a máme na dlani sympatii diváků vůči němu.
Máme zde k dispozici filmovou projekci, která nám ukáže, co všechno si Papageno může představovat, že se mu stane, jestli mu to kouzlo se zvonkama nevyjde.
Před dvaceti lety bych volila drasťák, abych postavilo pitomý stádo, ale protože je zjištěno, že se sice postraší, ale jede dál jakoby nic, tak bude zapotřebí vymyslet delikátní, ale přesný obrazy, co si může představovat ten Papageno - eventuelně Pamina. Může jít přece o hordu znásilňovatelů, kteří se později omluví a budou tvrdit, že „dámy neměly nosit tak koketní kloboučky“ - prosté, film má velké šance.
Zůstávám ještě u Papagena: Papageno CHCE děti - diktuje mu je pud primitiva. Řekněme, že kdykoliv se nám to bude hodit, budou se objevovat na jevišti nebo na filmu miminka, klasicky zabalený do těch mašlí atp. Řekněme, že kecá s Paminou a jí se nad hlavou vznáší najednou to zabalený novorozeně. Řekněme, že kecá s Papagenou a ona buď choreografem tak dobře zrežírovaná, hned po prvním polibku si strčí ruce pod šaty a udělá velký břicho a vzápětí drží v náručí to děcko, a tak při každém polibku dostane nové dítě, oba jsou zavalení dětma v povijanech - to musíme posoudit, kolik jich tam bude - ale v každém případě by bylo docela zajímavý, kdyby se scéna přímo rozježila samými povijánovými kreténky, byli by ve vzduchu na podlaze, na projekci - rozvažme to. Papageno by tak dostal zesměšněný, ale přece jenom smysl a ty jeho kdy by byly ospravedlnitelný.
Vsuvka: Monostatros netuší, že se nelze vzbouřit proti Slunci, je to normálně lampasák. Neví, že Slunce diriguje celou naši galaxii a neví, že se nemůže spojit proti Slunci s Lunou, která je pouhým satelitem. Prodírá se k nové Moci, blbec. A je schopen jakékoliv surovosti nebo bestiality, která mu způsobuje erekci - což je princip války. To by tam mělo být naznačený, že je to pohlavní pud, ulovit ženskou z pozice síly a lízt po kolenou před panstvem a uchovávat si moc právě díky brutalitě - ta brutalita musí být choreograficky znázorněná.
Dál: Tamino. Taminovi není nijak pochuti, že ho Sarastro Slunce teda tahá do jakéhosi chrámu, o kterým tvrdí, že je to jediná pravda. Tamino prošel tvrdou školou pokusných výbuchů, ve stejně velebných budovách vymyšlených ďábelských plánů, jak všechno zničit jediným hmatem - a tak mu zbývá jediná věc. Myslím si, že jako Faynman pochopí, že Slunce nezničila katastrofa a rozhodne se, že se prostě podřídí zbytku zákona z bývalé doby. Neznamená to, že tomu věří. Znamená to, že riskuje, že dělá hokus pokus, protože nemá co ztratit, ale samozřejmě že to není žádná sranda nechat si zavazovat voči a nechat si vzít flétnu, pozůstatek kultury, která je jeho drahou hračkou. Proto je zde šance, jak zkoumavě si měří Slunce a taky, že to Slunce není právě žádnej Einstein, ale něco daleko hroznějšího a mocnějšího. Sarastro není pro nás psychologická postava, je to Slunce, jak ho vnímáme, co o něm víme, co o něm tušíme, co se o něm říká atp.
To znamená, že čím víc bude chrám Slunce modernější, oholená, funkcionální stavba - anebo, čím víc se bude proměňovat z jedné podoby do jiné podoby tím líp. Protože Slunce nestaví architekturu. Dům Slunce může být vysoce účelová budova pro delegáty z jiných galaxií. To se uvidí.
Teďka přicházejí na řadu tři Géniové
Lauda nejde, nemáme jeho ksicht k dispozici. A navíc máme tím jen jednoho. Navrhuju drzost: tři géniové jsou prostě tři chlapi, co NĚCO umějí. To je úplně fuk, co. Vzhledem k hudbě nemáme šanci ukázat Formuli 1.
Říkám všechno, co mně napadá. Můžou to být tři stepaři, dokonale sehraní. Můžou to být tři jazzmani, kteří na filmu dokonale napodobí některý z nástrojů orchestru. Můžeme jim nechat prázdnou „díru“. Jak je nám povoleno, aby neslyšně hráli řekněme na tři trumpety, na tři bubny nebo na tři rozličné nástroje. To Tamina Faynmana přece nejvíc osloví. Von nechodil na Velkej pátek na pochmurný kydy do kostela, ale chodil do snack baru, kde hrál na kytaru nebo na buben a nepřestal být přesto hluboce jímavým člověkem. Ti tři géniové můžou být žongléři, provazolezci, no tak to ne, pardon, ale musejí něco prostě umět, něco od cirkusu, od filmu, od divadla, od operety. Člověk se přece jen víc rozšoupne, když mu radí „Cikánský baron“ než když mu radí šéf skautů z oddílu „orlí pero“. Nemůžu si pomoct, ti chlapi musí být zábavní, nelyričtí, srandovní, prima kumpáni. Hlasuju pro tři stepaře nebo pro tři jazzmany. Step by byl neslyšitelné. Mohlo by to být prima číslo.
Když navigují Papagena za dámským ňadrem, tak to nemůžou být nějací onanisti, plní ideálů. To jsou chlapíci „v obraze“. Těm je to fuk, jestli si o nich někdo myslí, že jsou cyničtí sirotkové. Protože právě takoví chlapíci dokážou fakticky pomoct a ne nějací ucintaní filosofové s křidýlkama na nechlupatejch zádech. Fuj.
Teď je otázka: jsou to kněží a kněžky před chrámem Sarastra? Co kdyby ne otazník, von se tam nevešel. Co kdyby to byli delegáti? Co kdyby to byli mrtví z tehdejšího světa? To asi ne, to by byla nuda. Ale mohli by to být řekněme něco jako vojáci boží? Taky ne, že jo.
Možná že je to parlament vlády Slunce. Můžou vypadat stejně blbě jako kterýkoliv jiný parlament, důstojnost jim přidá už to, že slouží Slunci. A hotovo. Musíme být důsledně drzí, jinak to nejde. Ten Schikaneder o nic lepší nebyl, to je tolik volovin dohromady, že přechází zrak a my si teda nemusíme dělat výčitky svědomí.
Teď: Tamino dodržuje slib Sarastrovi, že nepromluví na Paminu. Proč? Protože jako chlap, co zaživa na světě musel držet hubu, kde se co bude konat v oblasti zkoušek dokonalé atomové pumy, tak přistoupil na to, že jeho nový šéf už není americký ministr obrany, ale Slunce. A navíc mi to vypadá tak, že zase není tak tuze žhavej se zítra oženit. A navíc se mu líbí hrát na flétnu, ženský u takové samomluvy nemají zaclánět.
Nemusíme a nikdo nás nemůže přinutit brát Tamina jako lyrika všech lyriků futrál. Naopak. Je to velice smutné člověk, ten náš Tamino, ví daleko víc, než Pamina - jenže Pamina je panenská abstrakce a to je samo o sobě něco, co stojí za hřích. I pro nás jako pro autory, já bych Paminu adorovala, já bych ji pomohla na nohy všema jejíma podobama, protože zrození dospělé ženy, zrození Venuše z mořské pěny, přece jen vnuká dojetí, úctu, člověk se přece uklání té neskonalé parádě Mládí, který je stejně neuchopitelný a stejně pomíjivý jako okamžik lásky. Vztah Tamino - Pamina je teda v souhrnu: on ji začne teprve, ale skončí opera. Ona ho smí milovat hned, protože neví, co to obnáší, může po něm toužit a dávat to neomaleně najevo, to všechno vidíme, cítíme a taky víme, že ten Tamino si dává moc záležet na tom, nenamíchnout předčasně svoje nové šéfy, Slunce a Lunu a tak si dává na čas, zahání od sebe Paminu protože ví, že ji stejně dostane, až bude chtít. To považuju za rozumný návrh. Nemá to ty epileptický křeče romantiky, zde načisto blbý. Prostě Tamino je frajer, Pamina je mládí, mládí a mládí. Tak to chodí, tak to je - hotovo.
Proč hájí Sarastro Tamina?
Řekněme, že je to jeho parlament, že jsou to sice jeho podřízení, ale současně Sarastro je na nich vázán jako součást stejně galaxie. Nemůže být - aspoň o tom nic lepšího nevíme - jen nicota a jedno jediný slunce pravděpodobně je vázáno něčím s jinými planetami, ale o tom vím tak asi vůbec nic, tak toho necháme. Jistá věc je, že ačkoliv je řád vesmíru veskrze cynickej a nedbá na lidský cítění, má v sobě hroznou přesnost. Ten parlament třeba nesouhlasí s tím, že Tamino, ten skrček z nějaké posrané planety, plné stvůr jménem homo sapiens, má mezi nimi zůstat a navíc se spářit s abstrakcí ženy, která je a není hmotná.
Ale Sarastro je chytrej a když není chytrý, tak je to prostě neomezený vládce, pokud sahá naše paměť. On chce obhájit Tamina, protože on chce, aby byl další život. Nebudeme se tím zaobírat. Akorát nevím, jestli ten termín „chce“ je přesnej. Slunko svítí a najednou se s třeskotem rozestoupí zem a z ní leze ke Slunci hlavička trávy. Tím myslím to „chce. On je ten Sarastro prostě životodárný - konec. Zde by se naskytovaly nevšední obrazové filmové momenty - třeba fakt to vyrašení trávy nebo dozrání ovoce nebo pupen, co se rozvine - všechno to může být daleko chytřejší, nemusí to být jenom rostliny, o tom zauvažujeme.
Vztah Sarastro Královna Noci zůstává nezměněný, dá se třeba poupravit, jinak nic novýho pod sluncem. Akorát bych zdůraznila, že Luna po něm plná jako housenka, on ji sice chce, ale je to maskulinní princip, on Strasti má čas, nespěchá. Ona je závislá na něm, měsíc nezpůsobil nikdy tolik spoušti a bídy a radosti a veselí, jako Slunce.
Závěrem, o čem to je:
Bývalý vědec Tamino je vymrštěn kamsi do prostoru při velké světové katastrofě, kterou zavinili lidi. Jako v Bradburyho Marťanské kronice se ocitne mimo hranice svého původního života. Narodí se jaksi znovu. Setká se se součástkami galaxie, rozvrácené, ale opět se snad upravující a se šéfem Slunce a šéfkou Lunou. Jeho muka jsou probuzené vzpomínky na minulost, je to ŠOK, co je největší hrůza, která ho provází a bude provázet možná až do jeho smrti. Zamiluje se do abstrakce, do mládí a krásy, jménem Pamina. Potká se v mezičase s vojenským presidentem zmizelého světa a ze všech sil ho nenávidí, protože díky jemu ztratil všechno, co měl rád. Ví, že se bez lásky neobejde a poslouchá své nové nadřízené, aby získal Paminu. Jeho poslušnost je současně výrazem hluboké deprese a skepse. Hned se ochotně přidává na stranu Luny, pak zase na stranu Slunce. Jako vědec ví, že by to dopadlo špatně, kdyby se dal jen na tu jednu stranu.
Jeho společníkem je obyčejný a tuctový Papageno. Tamino je příliš unavený, než by ho úplně zahnal. Navíc i Papageno je v ŠOKU.
Řekla bych stručně: Nejvíc je to celý o ŠOKU Z KONCE SVĚTA.
Stačila maličkost jako koncentráky, a lidi dodnes mají strašné sny, deprese, hrůzu z lidí. Natožpak kdyby se skutečně bylo podařilo rozvrátit galaxii. Ti, kteří by to snad přežili, by už nikdy nebyli normální. Teda ve smyslu, jak to slovo běžně chápeme. Ale možná, že by se i největší blb změnil. To není vyloučeno. Hrůza je ohromnej učitel, jako je hlad nejlepší kuchař.
Teda: ŠOK. To zaprvé.
Ale za druhé: KRÁSA, EXISTENCE? ODVAHA, LÍBEZNOST MILOVÁNÍ.
Ty dvě principiální věci jsou zde spojeny jako SLUNCE A LUNA.
AMEN.