EK002160_0018-0021

Poznámky pod šaty.
O užitečnosti a útěše. /pravděpodobný název./

1.
Prší a prší, odedávna, odjakživa, co je svět světem, pršívá a všemi těmi věkovitými dešti, zahaleny stoupající parou, jdou klobouky a deštníky a jsou všech barev, všech možných tvarů, mají střapečky a mašle a rukojeti - a jsou květované,  pruhované a lesknou se deštěm, a někde - jak to už v dešti bývá - někde v zahradě sedí na větvi pták, který je užitečný, ale teď právě zpívá - zpívá jen tak, bůhví proč, ale zpívá - a barevné odlesky užitečných deštníků se třaslavě odrážejí v kalužích.`
Ty deštníky by mohly být odjakživa stejné jako ten déšť, mohly by mít jednu jednou provždy zvolenou univerzální barvu - a byly by stejně užitečné a ten pták na té větvi by nemusel vůbec zpívat a jen by hubil hmyz, i tak by to bylo možné. A je docela možné, že by to někomu ani nepřišlo.

2.
Někdy bývá na šálku vymalovaná květina, sklenice je ozdobená vyrytým nebo leptaným obrázkem krajiny, amfora je pomalovaná postavami, ačkoliv se ze sklenic a šálků jen pije, ačkoliv v amfoře se donáší na stůl pití ve větším množství. Jakou souvislost mají s nasycením organismu obrázky? A co znamenají? Postava znamená postavu a květina květinu? A proč je květina - ke všemu neskutečná u jídla? Copak se květina dá sníst? Říká se, že když se kočce odebere možnost snění, že zahyne. Je to možné. Je možné, že kočka, která žije ve sklepě a v noci se odváží leda na chodník, sní o zelené zemi se slunkem. Proč ně? Bylo by divné, kdyby se vracela ve snách ke zdroji svého života, ke svému vlastnímu založení? Copak je ve snění málo úlevy? Copak ze snění nevzniká taky naděje?
Je docela dobře možné, že ten, kdo pije z hrnku s květinou, uvěřil, tomu obrázku, aby byl průvodcem jeho jídla a jeho pití. Najíst se a napít se jen proto, aby se zachoval život v těle je přece jen strašlivě málo a tak není vyloučeno, že i jídlo je provázeno sněním a představou, že ta malá postava na amfoře nebo ta malá květina - obě skutečně neexistující - dávají obědu nebo večeři jakési neužitečné vůně, naději v něco víc, než je jídlo, bez čehož by se někdo obešel, ale někdo ne.

3.
Na světě jsou rozličná místa, města s ulicemi, krajiny nejrozdílnějšího charakteru, a tam žijí lidé, kteří se tam buď narodili, nebo tam jezdili třeba jenom na prázdniny. Někteří na to zapomněli nebo si to dokonce pamatují jenom matně, zatímco jiní nejenomže nezapomněli, ale dokonce mají některá místa na zemi mimořádně rádi, stýská se jim a vzpomínají na ně a je to třeba ulice nebo krajina, kam by jakživ turista nejel, protože tam není nic k vidění, ani tam není nic zdraví prospěšného - až na to samozřejmě, že objektivní hodnota věcí není ještě celou pravdou o nich. Když někdo má rád jednu vesnici s jednou zdí - jako třeba Cézanne Aix - pozbývá smyslu objektivní míra a z mlh náhle začnou vyvstávat zelené břehy, objevená pevnina, kterou podává světu ten, kdo ji má rád, a která  zmirňuje a utěšuje bídu světa, poukazuje na jiné hodnoty, než jaké jsou oku patrny hned a na první pohled, a najednou země přece jen není pusté místo plné hluku, ale je to taky místo, kde žije Rembrandt se Saskií.
Saskia možná nebyla krásná, ale byla zjevena všem a její oči pořád dál září, když se dívá z obrazu na Rembrandta.
Ale nemusí to být jenom umělecký talent, který si ujasňuje věci, dívá se tázavě, zvídavě, luští a dává se okouzlovat. Proti okoralému rozumu stojí taková zaujatá zvídavost jakoby ve směšném světle_ ale jenom jakoby. Otázka: - Co se děje kolem mne? Nač se to opravdu dívám? A co opravdu vidím? - není zdaleka tak nerozumná jak by se zdálo. Isaac Newton měl velký rozum, ale padání jablek se stromu mu nepřipadalo ani samozřejmé, ani všední, jako ostatním kolem něj - a proto máme vědomosti bohatší o zákon gravitace.

4.
Svět je podivný. Jsou na něm obrovské spousty vody, kde není kousky suchého místa, a jsou v něm pouště, kde není trochy vody. Jsou na něm nejvyšší kopce a vrchy a srázy a pak planiny a nížiny bez jediného kopečku. Je stísňující představit si, že to je planeta s nestvůrným povrchem, s všemi těmi vodami, které na něm drží, a hlavně s celou tou neutuchající energií, která vždycky znova vrh ven život všeho druhu, od mikroskopických životů počínaje až po slony a velryby. Nepochopitelné je, že všechno se zřizuje proto, aby se z něho zrodilo totéž, a že skutečným údělem života je smrt - že jedinec do toho kolotoče vstrčený musí dosti vytrpět, jakmile si začne uvědomovat, ujasňovat a ptát se sám sebe, kým je a proč asi.
Je jistě lépe oddat se iluzím a neptat se, nemyslet na to, nezúčastňovat se toho těžkého slézání po nejisté a neznámé půdě. Je jistě lépe nemyslet na nic, kupovat maso u řezníka vez vědomí jatek a vystrašených zvířat, která jistě nikomu neubližují a která jsou prostě určena jen za pokrm, je možné se tomu vyhnout, protože se potrava naskytuje v přijatelné míře kilogramu a dekagramu, balená do papíru stejně jako cokoliv jiného.
Ale je také možné, že proces ulovení, zabití a pozření je principiálním klíčem ke všemu, co zde z masa a krve dýchá a že to trvalo dlouho, než se zmírnila a utajila tato tvář života, než se zahradila cesta, než vznikla kultura, která nás oddělila od toho, co nelze vidět denně, aby se mohlo pít z malovaného šálku, procházet se pod deštníkem s pěknou rukojetí, aby v klidu a bez neustálé hrůzy ze shánění potravy se mohl vymyslet kupříkladu pojem harmonie, estetické základy, aby mohly být prozkoumány vztahy mezi jednotlivými rozměry světa a těla, aby se vytvořila daleko krásnější těla, než je lidské, jak to uměli řečtí sochaři.

5.
Tato činnost se nemohla obejít bez složitého ujasňování vjemů. Vznikly různé druhy zdokonalení. Květiny vlevo a květiny vpravo a uprostřed soška vzývaného božstva - i to je část touhy po dokonalosti, projev úcty, jenže bez patřičného ujasnění, kamínky obložený záhon upozorňuje, co je zušlechtěná a co nezušlechtěná zem - a taky trpaslík v zahradě svědčí o snění majitele, který vlastně neví, nač se dívá, neboť se dívá na symbol, který z trávníku děla plochu pro pohádku, pro představu, a nevadí mu, neuvažuje o tom, že ta představa je z gypsu. Není to ostatně nic tak kromobyčejně směšného - idoly a bůžkové jsou vždycky z podivných materiálů, a většinou špatné úrovně, aniž si to většina těch, kteří je potřebují, uvědomují.

6.
Zahrada docela původně byla místem, kde divoké přírodní síly zahradník omezil, nedopustil, aby se popínavé rostliny pnuly po stromech a braly jim sílu, nedopustil, aby se rostliny a keře a stromy spolu rvaly o místo, vytvořil cesty, aby se nemusel prodírat křovinami, omezil stín, omezil světlo, prostě zmenšil a umírnil celkovou potenci energie země tak, jak vyhovovala jeho citu a jak ji jedině dokázal chápat: Dodal tedy půdě rozumu a vztahům mezi jednotlivými rostlinami harmonie a pak bral užitek z toho, co ochraňoval, co chápal, neboli jinými slovy, co pěstoval. A král Šalamoun jednoho dne napsal:
_Přišelť jsem do zahrady své, —-sbírám Mirru svou — i vonné věci své, jím plást svůj a med svůj. Jezte, přátelé, pijte, hojně se napijte, moji milí. -
Nevydala tedy zahrada jenom užitečné věci, ale také zjevila další pevninu kultury: pozvat totiž hosty, pozvané, kterým dává hostitel to, co se jemu samotnému líbí: přátelství.

7.
Přátelství ovšem není třeba každému. Jsou lidé, kteří nikdy přátele neměli, kteří to ani nepostrádali, kteří se v nějakém smyslu s druhými jenom sdružovali buď ve svůj prospěch, nebo jen tak, aby utekl čas. Někteří byli zahradníci, někteří byli zaměstnanci v mučírnách, jinak řečeno, každý se orientoval po svém, jakmile se rozkoukal na světě, každý po svém přijal to, v čem žil a zařídil se. Někdo však s největšími obtížemi proklopýtal životem ke konci a druhý bez obtíží objevil, kde mu kyne prospěch a ozdobil záhy svou hruď tou nejjemnější košilí. Tito všichni dohromady se teoreticky dají shrnout pod jeden universální pojem člověka - avšak protichůdnost jejich cítění, a potřeb, neustálé vibrování sil života a smrti, které každý sebou přináší, to všechno připomíná tu divokou nekultivovanou vegetaci, kde jedna rostlina vysává šťávu druhé v zápase o život, spojené dohromady v jeden celek. Míra rozličných talentů a rozdílných životních vkladů je přece takřka nepochopitelná. Rembrant nemusel zemřít v chudobě, mohl se přece živit něčím docela jiným než malováním obrazů, ale maloval je až do své smrti, zůstal věrný svému vkladu a nebylo to z bláznovství, nebylo to z hlouposti nebo infantilní naivity, která se někdy umělcům přikládá, ne, v jeho obrazech přece není ani stopy po hlouposti, nadutosti nebo šílenství jakéhokoliv druhu.

8.
Okolo lidské bytosti je stvořen mýtus dobroty a rozumu. Teoreticky by se zdálo, že lidé, kteří se vzdálili tvrdému zápasu o život, by měli být lepší, rozumnější, umírněnější k nižším kulturám, k primitivnějším lidem, ale není to tak. Příslušníci nejkulturnějších národu páchali krutosti na nekulturních lidech, ačkoliv měli v tradici literaturu, krásné předměty, umění všeho druhu. Není směšné a tragické, přinášet tak zvanou kulturu nekulturním lidem s mečem v ruce, není to výsměch kultuře, hubit druhé lidi jakožto škůdce kultury?

9.
Jednoho dne stál na tržišti v Athénách chudě oblečený člověk a byl to Sokrates. Ghandí nosil kolem boků obtočenou látku jako nejchudší člověk. Tito lidé naopak objevili věci pro kulturu i civilisaci potřebné. Proč si nepřisvojili výdobytky všeho, co v jejich zemi a v jejich století existovalo? Byli tak nešikovní, že by se nebyli dokázali uživit čímkoliv, čím se živí druzí? Proč všichni myslitelé a reformátoři společnosti, dokonce většinu zakladatelů náboženských hnutí, protestovali proti majetku, proti bohatství, proti hojnosti? Protestovali tím proti té poctivé amfoře s namalovanou postavou, jak ji stvořil řecký hrnčíř? Nebo proti šálku s namalovaným květem a s milým, utěšujícím ouškem? Anebo protestovali proti těm, kdo se na světě vždy znovu vyznali, kdo se nepodíleli na tvorbě světa, nýbrž si zajistili takové posice, aby si mohli amfory i hrníčky, krajky i řezby, tepané mříže i něžnou sklenici přivlastnit a z celé hloubky své lhostejné duše?