Underneath the Dress

Ester Krumbachová

Pod šaty III.

Květovaná látka, umělými nebo skutečnými květinami ozdobené šaty, peří, ptáček a ovoce na klobouku, to je pokaždé jinak, jinou formou opakované oblečení pro dívku nebo ženu, tak jak je můžeme sledovat v obrazech - oblečení zpracované vzhledem k určitému vkusu a k určité technice, ale úhrnem vždycky znovu je to žena nebo dívka oblečená do zahrady, převlečená za louku, kostýmovaná za rozkvetlou přírodu.
I barvy látek nejenom že chtějí připomenout některý z přírodních obrazů - zelenou vodu, zelené lupení, oblaka, oblohu, ovoce, květy, - dokonce i jména těch barev, dodneška užívaná, zdůrazňují tento záměr. Meruňková, lososová, třešňová, malinová, to jsou názvy na rtěnkách nebo barvy prádla, zatímco o něco dříve byly módní názvy: barva slézových růží, barva oblaková, barva zrajících hroznů a byla právě tak běžně užívaná jako dnes rtěnka třešňové barvy nebo prádlo losos.
Vůně žen a dívek se vlivem neustálého prosazování abstraktních poloh umění změnily prozatím ve vůně, kde je rovněž použit název abstrakce - Skandál, Antilopa, Červená a černá, atakdále, ale není vyloučeno, že se opět dojde k těm šeříkovým záplavám, k vůním růží a podobně, jak to už také bylo oblíbeným zvykem, kde na krabičce bylo vymalováno to, co uvnitř vonělo v souhlasu a souladu s ostatními projevy představ o kráse ženy a její platnosti jakožto té zaslíbené vonící a kvetoucí zahrady.

2. Muži se sice ve své představivosti pasovali na vyššího člověka, na toho chytřejšího, schopnějšího, vytvořili bohy-muže, většinou mrzuté a ukrutné starce, ješitné, samolibé, kteří vyžadují úctu a pochvaly, ať kdo chce okolo nich trpí jak chce. Směšné je, že v obraz takového tyranství uvěřily ženy, kterými tenhle bůh odjakživa opovrhoval, a často daleko pevněji než jejich vlastní vynálezci.
Ale ačkoliv muži udělali pro podporu své autority dá se říci všechno, co bylo v jejich silách, a nebylo toho málo, konec konců se podle míry svého osobního vkusu přiklánějí k té ženě, která je, jak se tomu říká, nejvíc ženská. Květy a listy a barvy, nazývané ženským vkusem, jsou tedy samozřejmě především taky mužským vkusem, protože jsou mužům adresovány, jsou určeny především jim, a chytrost nechytrost, vyšší nebo nižší - to vůbec není měřítkem pro životní impulzy, to jsou jenom představy. Možná že v tom složitém nepochopitelném světě nepřátelství, které panuje mezi lidmi, tedy mezi ženami a muži, v tom světě lásky a zášti, podrobování a neustálého zápolení je nakonec vždycky jedinou chvílí oddechu a naděje ten večer při měsíci, zahrada, parky, háje a les, kdy kvetou meze, kdy voní listí a tam to vždycky začíná znovu, a proto možná vždycky budou dívky znovu oblékat květy, aby připomněly ten okamžik příměří mezi oběma, okamžik štěstí a radosti, který se také může později úplně ztratit.

3. Nedá se říci, že by například lokomotiva nebo auto nebo letadlo nebyly svými tvary, celkovými obrysy i detaily zajímavé jako prvek ozdoby. Když mohl hrát v dějinách roli obyčejný petrželový list - z kterého se odvodila celá složitá ornamentika - proč by to nemohla být lokomotiva? Ale kromě módních výstřelků, určených mladíkům nebo mladicím, neznáme nikde vynálezy a jejich obrazy než na dětských látkách, na pyžamech, kde úplně ztrácejí svůj vážný obsah a mění se v roztomilé hračky.
Dospělí se nakonec taky obklopují civilizačními prvky ne proto, že by jim byly zdrojem největšího potěšení samy o sobě, ale jen proto, že jim ušetří námahu a čas, a že se tedy civilizovaný člověk - samozřejmě jen teoreticky řečeno - může víc věnovat své vlastní kultuře. Jinak ale obrazy civilizace nevstoupily ve své přímé podobě do oblasti umění ani do oblasti estetiky natrvalo. Zato však stále trvá a stále se opakuje v jiné podobě reakce lidí na nevyhnutelné věci, jako je smrt, nemoc, stáří, smutek, anebo na lepší chvíle, na chvíle, kdy se otepluje, kdy se vracejí ptáci z jihu, kdy se odjíždí ven, protože naději a cit pro zemi a její zákonitosti nemůže nic nahradit.

4. Deset nahých žen a deset nahých mužů se od sebe liší daleko méně, než když jsou oblečeni podle svých sociálních, intelektuálních a estetických nároků.Vlastní podoba kohokoli zůstává vždycky otázkou spíš pro filosofa, protože být sám sebou - jak se říká - to je pouhé slovo. Co by to znamenalo, být sám sebou? Co to je?
Být sám sebou by znamenalo rozeznat a upevnit svou skutečnou vlastní podobu proti tvrzení, že šaty dělají člověka, což je bohužel tak známá pravda, znamenalo by to poznat svou vlastní podobu, která nic a nikoho nenapodobuje, vychází z vlastní nahoty a z vlastního založení - a to je právě naprosto nemožné, protože už nemluvně vdechuje to, do čeho se narodilo, se všemi omyly, konvencemi, předsudky i dobrými stránkami. Dítě z roku nula, dítě ze středověku nebo baroka a dnešní dítě - to jsou tři různé děti s různými dudlíčky a různými znaky kolem, které to dítě samozřejmě jako tvor, schopný největší míry představ a vnímání, zaznamenává a poznává ne jako konvenci, ale jako skutečnost neboli jako p r a v d u. A ta je pokaždé trochu jiná.
V podstatě jsme si pořád podobní. To je samozřejmé. Naše lebka ani vzrůst těla nedoznaly viditelných změn od doby, o které mluvíme jako o době už kulturní, a protože jsme fyzicky stejní, nebudeme asi příliš odlišní duševně. Jsme omezeni smysly, dávkou inteligence. Takže jsme si v základě podobni. V základě znamená, že jsme si podobni ve s c h o p n o s t i představovat si, ve schopnosti vytvářet iluze, ideály, směrnice, ve své fantazii jak se šatit a vypadat, taky ve své schopnosti hodnotit - ale taky dehodnotit, přidat se, přečkat, nespálit se. Tak to bylo a je. Dnes ani dítě, které se vůbec neučí, neuvěří, že lasice rodí mláďata uchem, jak to přednášeli na školách ve středověku - ale klidně může uvěřit jiným nesmyslům. Rasismus, šovinismus všeho druhu pokračuje i dnes ve starých tradicích nelidských krutostí, které vždycky znovu dokážou páchat lidi na lidech, ať se jim říká kulturní nebo nekulturní, moderní nebo staří.

5. To, jak často uvěříme jevům kolem sebe jakožto jediné známé pravdě, je pro nás svědectví ne zrovna příliš lichotivé. Jednou je znakem výstředníka nechat si vousy narůst, jindy nechat si je oholit. Jaký se v tom dá najít jiný smysl než dětské představy o zjevu, poslušnost nebo vzdor proti obecným nařízením? Možná že leckterý dnešní vousáč si připadá jako odbojník - ale do rakousko-uherského úřadu by ho do zaměstnání bez vousů těžko přijali. Tehdy by tedy člověk, který dnes nosí z potřeby vousy, sáhl po břitvě a se stejným vědomím hrdinství by si je oholil.
Jak je to tedy s tou vlastní podobou?
Jestli je, pak asi nebude viditelná, bude spíše uložena v činech než ve zjevu nebo ve slovech, protože i v nejbizarnějším oblečení jsou nakonec ukryti vždycky zase jen lidé, tedy my, s konkrétním jednáním, které ve své zásadní podobě buďto je nebo není v souladu s vírou, že člověk by měl být slušný k druhým.

6. Nedá se říci, že by všechny směrnice a příkazy, které ohradily lidskou společnost, byly ve své původní podobě stejně kruté a hloupé jako důsledky týchž zákonů.
V knize Mojžíšově se dočteme o nejkrutějších trestech, které stihnou lidi, když si neváží rodičů, když si navzájem kradou, když nerespektují rodinné celky druhých, a ty tresty se skutečně zdají nelidsky hrozné. Ovšem když si představíme, že lidé původně nevěděli, že nemají být hrubí k starým lidem - protože konec konců staří jim už prospět nemohli a jenom ujídali potravu, o kterou byl boj - když si představíme, že nevěděli, že se nemá zabít druhý pastevec proto, že má krávy nebo ovce, potřebné každému, že nevěděli, čeho se mají zachytit, protože taky o sobě neměli ještě tak vysoké mínění jako my a neměli pojmy rozdělené na dobré a zlé - což sice není bez problémů, ale nicméně to svědčí o snaze vyznat se v situacích života -, co jiného měl Mojžíš dělat než křičet na ně, že to, co říká, říká sám bůh, který potrestá každého, kdo ho neposlechne?
Desatero tedy, které si i ten nejprostší člověk mohl přeříkávat na prstech omezilo natolik chaos myšlení a egoismu společného života, že mohla teprve nastoupit ta komfortní myšlenka o slušném člověku. Samozřejmě že jeden z prvních slušných lidí v době, kdy se o tom ještě nemluvilo, byl právě sám Mojžíš, kterému z důvodů, neznámých těm ostatním, vadilo zabíjení, krádeže, neúcta k rodičům.
Ale tytéž zákony, které společnost formovaly, ji také deformovaly po uplynutí určitého času. Domácí tyrani, kteří byli ochotni i zabít vlastní dítě raději, než by prosadilo svou vůli, byli přece v zákonu - a dítě, i kdyby mělo stokrát více pravdy, bylo v zákonu pouze neposlušným dítětem. Manželka, která v příteli našla jedinou oporu v útlaku a porobě manželské poslušnosti, byla konec konců mimo zákon, porušila manželskou věrnost, a i kdyby ji byl její muž třeba ubil k smrti, byla povinna zůstat mu věrná.
Ježíš nazaretský doplatil na to, že tyto zákony revidoval, že radil a nabádal k snášenlivosti, že omluvil a nepotrestal tak zvanou cizoložnou ženu, na kterou se její žalobníci neodvážili házet kamením, když jim řekl: -Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.- Ti lidé, kteří tu ženu na ulici bez rány opustili, měli přece jen slušnost v těle - aspoň v tom okamžiku, kdy jim někdo připomněl, že s proviněním a vinou to nebývá tak jednoduché, a to, co chápali u sebe, výjimečně pochopili taky u druhého. Jinak ale v důsledku a v úhrnu byl Ježíš zabit hlavně proto, že podle starověrců, podle fanatických vyznavačů práv starších časů narušoval sám zákony stanovené Mojžíšem v zájmu lidstva.
Jsou to trapné a vždycky znovu se opakující prvky: zákony vždycky vymyslí ti, kdo mají svědomí, kdo mají názor. K nim pak se přidají ti, kteří názoru postrádají a bez rozmyslu prosazují psanou literu.

7. Tak zvaná svoboda jedince v rámci společenských předpisů - to je téma, které vždycky znovu bude lidi zajímat.
V Itálii žil v renesanci návrhář a zpracovatel mincí jménem Pisanello. Pro svou svobodu měl k dispozici prostor omezený kolečkem mince. Dokázal se do něho vejít se svou fantazií a nejen to, dokázal daleko více: pochopil, že toto omezení je současně výhodou, že je pevným základem, předpokladem, a vytvořil překrásné mince, kde obraz harmonuje s kulatostí, vychází z ní, nepřekračuje to, co bylo dáno, nebouří se, nýbrž doplňuje.
Takové štěstí má málokdo. Ani Van Gogh takové štěstí neměl, ačkoliv to byl velký umělec. Nedokázal se vejít do konvence dovoleného, nýbrž soustavně rozbíjel staré formy a překračoval je novým pojetím, a obohatil tak naše vědomí nejen o předtím neviděné obrazy světa, ale taky o vědomí úpornosti lidského ducha, který v určitých případech chce být vysloven, přiveden na svět jako dítě, i když autor těchto idejí za ně zahynul.
Je tedy těžké rozhodnout, co je správné: Pisanello se dokázal vejít do určených mezí bez násilí a mnoho jiných s ním - jiní museli hledat místo, kde mají rozbít strop, aby pozměnili tu místnost, v které se do té doby žilo.
Jedni dokážou naplnit, druzí musejí pozměnit - tak, jak je to v souhlase s neutuchající otázkou, s představou neviděného, která přichází kdoví proč prostřednictvím některých lidí.
Na Bachově hudbě je mnoho pozoruhodného, hlavně to, že před jeho životem zde taková hudba nebyla, že ji přivedl do našeho vědomí a do našeho světa jeden Bach, člověk s tolika smysly a s týmž tělem, jako mají druzí.

8. Děti často napodobují dospělé, malí lidé velké lidi, slabé národy silné. Být něčím víc než sám sebou je úplně běžné toužení, stejně napodobovat ideál nebo konkrétní osobu.
Někdo napodobuje filmovou hvězdu, druhý svého nadřízeného v kanceláři. Někdo neustále opakuje, co slyšel, viděl, nebo četl a ti všichni dohromady neprodukují nic jiného než představu, že mají cenu jen jako imitátoři, pomáhají si cizími hávy jako herci při vystoupení, potlačují sami sebe, aby se mohli vydávat za někoho lepšího.
Rokokové společnost, která si přivlastnila a elegantně napodobila pastýře a pastýřky, je jedním z četných dokladů o této imitátorské tendenci, která se objevuje vždycky znovu. Místo starostí o stádo si přivlastnila jenom pastýřskou hůl, samozřejmě vylepšenou a umělecky zpracovanou, místo hrubého šátku si uvázala jemný, a sentimentální povídačky o dobrotivé a moudré přírodě, které ve světě měšťáka žijí dodnes, o zurčení potůčků a šumění lesa byly jen jinou ukázkou naprosté nápodoby látky, kterou se nepokusil nikdo vyluštit jinak než na způsob idolu, zbožštění, nelidského vztahu.
Proč napodobovali rokokové dámy a pánové právě největšího chudáka? Protože se domnívali, že je na tom lip než oni sami. Domnívali se, že je veselý a štastný, že si žije, že je mu možno závidět.
Také filosofie může být módní. A tehdy právě taková móda panovala, navrátit se do lůna přírody, podobat se co nejvíce těm, kteří v ní nepřetržitě žijí.
Je to divné - ale jsme schopni uvěřit, že když si oblečeme jiné šaty, šaty toho, kým si přejeme být, že jím skutečně jsme.