What Is a Theater Costume

CO JE TO DIVADELNÍ KOSTÝM

Každý se obléká způsobem, který odpovídá jeho osobnímu založení, vkusu a myšlení. Osobité oblečení každého člověka nemusí být na první pohled dokonale výrazné. Když procházíme ulicí, zdá se, že šaty lidí, které potkáváme, jsou si velmi podobné jak ve střihu, tak v barvách, které s sebou přináší móda. Když se ovšem podíváme pozorněji, zjistíme, že se přes zevní podobnost od sebe liší ne střihem nebo barvou, ale významem, který lidé přikládají jednotlivým prvkům oblečení.
Týž klobouk na hlavě několika žen mění svůj výraz proto, že jednou je posazen tak, jako by na sebe nechtěl upozorňovat, jindy působí strojené a nápadně. To je výraz, který je třeba vysledovat na prvním místě až k jeho psychologické příčině.
Všimněte si staré paní s nedbalým, smutně komicky působícím účesem, a správně jej rozluštěte: zjistíte, že je to k nepoznání zdeformovaný účes z roku 1928, který jí zbyl z její bývalé osobnosti a na kterém buď ze zvyku, nebo ze ztráty zájmu o současnost zůstala lpět.
Podívejte se, jak si který muž váže kravatu, jak šálu, jak má posazený klobouk nebo čepici. Když se budete delší čas takovému pozorování věnovat, zjistíte podobnost nebo rozdílnost mezi lidmi. Pak také pochopíte, že ani divadelní kostým nejsou pouhé šaty, módní návrh. Límec nebo výstřih nemají vztah k charakteru majitele, ale právě naopak. Divadelní kostým je zvýrazněným souhrnem oblečení určitého člověka, kterému jsme porozuměli. To znamená, že detail oblečení, který vystihuje charakter člověka, ale jeví se v běžném životě jako příliš nepatrný, úmyslně zdůrazníme, a naopak jiný detail, který o charakteru člověka říká málo, záměrně potlačíme.
Abychom si ovšem správně rozuměli: jistě nebudeme přenášet pozorování z jednoho jediného člověka na jednu jevištní postavu. V našem oboru – podobně jako v jiných uměleckých oborech – platí pojem lidského typu jako souhrn vlastností mnoha lidí navzájem si podobných. Budeme-li mít tedy kostýmovat šedivou a bezvýraznou postavu hry, která byla záměrně napsána v této podobě, nevystačíme se znalostí o jednom šedivém a bezvýrazném člověku, kterého známe, ale využijeme pocitů, znalostí, kritického vztahu ke všem šedivým a bezvýrazným lidem, se kterými jsme kdy přišli do styku, shrneme všechny jejich znaky do jednoho hlavního, úhrnného vyjádření.
I o historickém oblečení platí to, co bylo řečeno o současném civilním kostýmu. Historičnost nás nesmí svazovat. Jestli-že vždy vycházíme z typu a psychologie člověka, musíme jí podřídit módu minulosti, což je nakonec snadnější než u kostýmu současného, protože máme větší možnosti nadsázky a zamlčování určitých tvarů a barev. Herec hrající s Shakespearově hře nepředvádí tecy módu alžbětinské doby, ale ztělesňuje určitého člověka a my musím dokonale využít dobových módních prvků k vyjádření dané postavu. Diváka vůbec nezajímají naše znalosti historie ani přesnost střihu kalhot nebo pláštěnky, ale idea hry, které musíme kostýmováním pomoci k nejvyššímu možnému vyjádření.
Kostýmní výtvarní vždy těsně spolupracuje s jevištním výtvarníkem. Musí být předem informován, jakou barvou světel se bude svítit, a musí vědět, jak se která barva pod barevným filtrem změní. Dále musí vědět, jaké barvy budou dekorace. Jestliže bude scéna pestrá, nemohou být kostýmy ještě pestřejší, ale naopak, pevně barevně zvládnuté. Barvy kostýmů musí vůbec v každém případě harmonovat se scénou, a dokonce ji i doplňovat tak, aby konečný dojem působil samozřejmou jednotností.
Když hovoříme poprvé s režisérem o jeho záměrech a o komponování kostýmů, napadají nás často pěkné, ale mlhavé představy, které někdy omylem považujeme za směrodatné. Když je převedeme do konkrétní kresby a barvy, zjišťujeme často, že nám zdaleka nebyla jasná tvarová a barevná stránka věci, a musíme dlouho a pečlivě pracovat, abychom došli k věcnému, přesnému výsledku.
Krejčí a švadleny, kteří návrhy dostanou do rukou, mají na starosti realizování našich návrhů a musí jim být z kresby a z rozhovoru s námi jasné, jakou metodou mají pracovat.
Výtvarník by měl mít aspoň základní pojem o šití, a navíc je třeba se vždy podrobně poradit s krejčím o střihu, a vůbec o celém systému krejčovského zpracování kostýmu. Aby bylo jasno: můžeme navrhnout krinolínu, ale musíme vědět, zda má být řasená, nebo šitá z dílů, nebo zúžená do záševků v pase, zda bude z tylu, brokátu, atlasu nebo současné šatové látky. Bude to táž krinolína, ale způsobem zpracování dosáhneme pokaždé velmi odlišného výsledku.
To ovšem neznamená, že by kostýmní výtvarník měl přímo na návrh zakreslovat střihové vlastnosti kostýmu. Návrh by měl vždycky jaksi pěkně zavonět postavou, kterou znázorňuje, a zakreslené krejčovské záležitosti by mohly celou věc zbytečně poškodit. V návrhu je proto lepší buď detailní rozkreslení střihu nebo určitých zvláštností, většinou však postačí podrobná porada s krejčím a švadlenou.
Malířské dílo má jednu královskou výsadu – trvá. Ať se díváme na obraz hodinu, den nebo minutu, nic se na něm nezmění. Čas tedy nemá vliv na hodnotu malířského díla.
Ve zcela opačném smyslu existuje tvar a barva divadelního kostýmu. Nemůžeme si jej odmyslet od času, od pohybu, od jeho chvilkového nebo úplného zániku v okamžiku, kdy herec odchází ze scény, od úplné změny barevné kompozice ve chvílích přearanžování herců na scéně. Herci nestojí na jednom místě, a tudíž ani barvy a tvary nestojí na jednom místě. Některá postava je na jevišti neustále, jiná se vyskytne na okamžik a zase odchází. Z toho vyplývá, že čas patří k jednomu z hlavních činitelů, podle něhož vypracováváme koncepci, jak jemný nebo jak výrazný detail postava unese, jaké zjednodušení potřebuje, kterou barvou obdaříme hlavní postavy a kterou vedlejší.
Kostým, který bude na jevišti dvacet minut, musí být jiný než kostým, který se jevištěm jen mihne. Už když začínáme navrhovat, musíme mít tento fakt na mysli. Můžeme si pomoci tím, že si návrhy postavy, dejme tomu dívky, která jednou nebo dvakrát přejde scénu, podržíme před očima jen malý okamžik, abychom zjistili, zda není kostým zatížen zbytečným detailizováním, které nemáme čas vnímat, a zda je dosti výrazný ve své zásadní siluetě, která musí harmonovat s hlavními postavami hry. Naopak hlavní postavy, které budou na jevišti nejdéle, necháváme si na očích někdy i po celou dobu práce, abychom zjistili, zda barevná škála nepůsobí po určité chvíli příliš ostře, nestává se nám protivně vtíravou, a zda jsme hlavní postavy obdařili správnou mírou jemných detailů, které divák po určitém časovém trvání začne vnímat.
Barvám a jejich vztahům, tvarům a jejich vztahům je třeba se pečlivě učit od moderních i starých malířů. V dobrém obraze není náhod a nejasností, ani barvy a tvary nejsou kladeny vedle sebe náhodně, ale se záměrem, s úsilím vyjádřit se jasně a čistě. Pak začneme zjišťovat, že každá barva se buď zakalí, nebo rozzáří v sousedství druhé barvy, že tvary se vzájemně ovlivňují a podporují svou výrazovou sílu.
V barvách a jejich vztazích se jejich výrazová síla ukrývá podobně jako v tónech hudby. Ovšem osm tónů položených vedle sebe namátkou neznamená vůbec nic, stejně jako neznamená nic osm barev položených vedle sebe jen tak. Teprve záměr, tvůrčí úsilí, vytvoří z tónů melodii a z barev kompozici, schopnou vyjádřit nejrůznější ladění hry, situací a psychologických procesů.
Udělat tedy dobrou kostýmní výpravu neznamená vynalézat pro každou postavu jiný tvar a jinou barvu, ale naopak najít základní tvar, odpovídající smyslu hry a záměru režiséra, a tento jednotící tvar obměňovat a rozvíjet pomocí barvy, její estetiky a schopnosti působit na diváka psychologicky.
O divadelním kostýmu by se dalo pochopitelně říci daleko více. To, co bylo řečeno, mělo jen zhruba a úhrnem naznačit celkový obrys této práce a vytyčit přibližně několik důležitých bodů, které si každý zpracuje po svém.
Neexistují recepty a předpisy, podle kterých by musel výtvarník pracovat. Není pravda, že bílá je nevinnost a černá hřích, není pravda, že historická postava musí mít sametovou pláštěnkou a klobouk s peřím. Konvence nejsou pravdivé. Kdyby se neustále neprosazovaly v celých dějinách lidské kultury a civilizace nové a nové náhledy na život, chodili bychom dodnes v režných kytlicích a bydleli v kolových stavbách. Je zapotřebí zaujmout k naší práci stanovisko průkopníka, nenapodobovat to, co jsme stokrát viděli, nenechat se svázat konvencemi, ale vzdělávat se a poctivě pracovat, respektovat režiséra, smysl hry, projev herců, ale to všechno svobodně a samostatně, podle svého přesvědčení a svého náhledu na život.